Nejnázorněji to ukázal nedávný spor o vedení Katolické teologické fakulty UK.

Zatímco se vedl spor o to, kdo vlastně fakultu řídí — a vstupoval do něj rektorát, soud, arcibiskup jako velký kancléř i odbory — fakulta vinou bezvládí na půl roku spadla pod nucenou správu ministerstva.

Podobně jako dřív případ děkana Ševčíka nebo doktoráty na Mendelově univerzitě pod rektorkou Nerudovou je to jen špička ledovce.

Pod ní leží systém rozptýlené samosprávy, kde se nakonec nezodpovídá nikdo nikomu.

Kdo rozhoduje nakrátko a bez znalosti chodu instituce, je snadno ovlivnitelný tím, kdo v ní dlouhodobě sleduje své zájmy.

Z formálně demokratické obce se stává ideální prostředí pro manipulace a mocenské kliky — ne proto, že by studenti byli naivní, ale proto, že struktura sama vytváří hlasy bez paměti a bez odpovědnosti.

Přitom právě tyto senáty schvalují miliardové rozpočty a obsazují vědecké rady, které udělují docentury a profesury — tedy o věcech, k nimž jejich početně silná studentská část sotva může mít kvalifikovaný vztah.

Neznamená to, že hlas studentů nemá být slyšet; zpětná vazba i spolupráce s pedagogy jsou nenahraditelné.

Ministr školství Robert Plaga oplácí, že si „kapři nechtějí vypustit svůj rybník“.

Naopak rektoři — tedy ti, kdo na rozptýlenou moc doplácejí nejvíc, protože sami mají svázané ruce — návrh opatrně podpořili.

Kdo nese většinu nákladů, má právo spolurozhodovat i o tom, kdo školu povede.

Za tuto past si vysoké školy mohou samy: tím, že se třicet let bránily vnitřní reformě, dospěly do bodu, kdy jim nápravu předepisuje politik zvenčí — a kdy se legitimní obava z politizace nedá odlišit od pohodlného hájení vlastního rybníka.